Pro hlupáka každý hloupý. (Forrest Gump)

Nejzajímavější moment, který můžeme dát do souvislosti s naší dnešní krizí, nastal ve chvíli, kdy bylo již jasné, že se v lednu 1943 blíží konec německé 6. armády ve Stalingradu. Němci měli město ve svém držení, ale byli současně jeho zajatci. Od uzavření stalingradského kotle na sklonku listopadu 1942 denně umírali tisíce vojáků mrazem, na nemoci, zranění, hladem. Goebbels však přiznal obklíčení Paulusovy armády až po téměř 2 měsících (!) 16. ledna 1943, kdy se blížila úplná porážka a kapitulace Stalingradu. 3. února 1943 vydalo Goebbelsovo ministerstvo prohlášení o tom, že 6. armáda byla zničena…

Když se před čtyřmi lety začala ekonomiky nejen v Evropě propadat do minusových hodnot, připisovalo se vše americké dluhové krizi a hypotečnímu krachu. Téměř nikdo, či spíše nikdo, si neuvědomil, že alespoň vývoj v těch nejvyspělejších a vyspělých (lépe zní bohatých a nechudých) zemích narazil na svůj strop. Motorem ekonomiky od 90. let nejsou potřeby lidí, ale jejich chtějí, přesněji řečeno situace, kdy výrobci vnucují spotřebitelům produkty (věci i služby), které ve své podstatě k normálnímu životu nikdo nepotřebuje. Většina subjektů podniká v branžích, kde se lidé o jejich produkty neperou, ale jsou předmětem obrovského marketinkového ataku, aby si koupila právě jejich produkty, a ne konkurenční. Zvláště ve východní Evropě jsme svědky přesunu z epochy absolutního nedostatku, kdy spotřebitel bral, co mu přišlo pod ruku, do epochy absolutního nadbytku, kdy si spotřebitel už vlastně ani vybrat neumí a nemůže. Všichni vyrábějí všechno, stlačují ceny pod hranici, která byla ještě před pár lety zcela absurdní, a to jen proto, aby vůbec něco prodali.

Reklamní náklady dnes představují v mnoha případech až 95 procent konečné ceny výrobku. Například mnohé automobilky dnes prodávají vozy se ztrátou v naději, že se jim nějaký zisk vrátí alespoň v servisních pracích. Většinu prostředků mrhají na většinou nepotřebné funkce aut a jejich propagaci a snahu odlišit od konkurence, s níž jsou leckdy spojeni v jeden koncern a navzájem se požírají. Firmy na jedné straně prohlašují, že se chtějí stát lídry ve svém oboru, převálcovat konkurenci – a na straně druhé zavírají jednu pobočku za druhou.

Je to stejné, jako ve stalingradském kotli. Hlavní stan si nechce přiznat, že je jeho armáda obklíčená, že se blíží konec – a složitými úvahami a optimistickými prohlášeními se snaží vyvolat dojem, že se nic neděje, že vše je pod kontrolou. Dnešní analytici rozebírají vývoj na burzách, fiktivní operace ne nepodobné „letadlům“ a multilevelovým podvodům, jenže ze spekulací žádná skutečná hodnota nevzniká a nevznikne. Jen krátkodobý a malý zisk jednotlivce se za pár okamžiků změní v obrovskou ztrátu těch ostatních. Poradci přesouvají naději z jednoho konce světa na druhý a modlí se, aby na ní, než pravda obletí celý svět, alespoň něco vydělali.

Současný model fungování civilizace se blíží svému novodobému stalingradskému kotli. Lidé nebudou utrácet stále víc a víc jen proto, že budou mít k dispozici každý měsíc nový model mobilního telefonu, každého čtvrt roku nový model auta, každý měsíc novou kolekci bot a oblečení a sto druhů rohlíků. Spotřební styl současné civilizace se podobá narkomanovi, který potřebuje den za dne stále větší dávky, ale už na ně nemá a proto krade. Stejně jako už možná jen Hitler v Rastenburgu věřil, že jeho armáda uvnitř kotel je ještě schopna boje, zatímco ve skutečnosti to už byla jen armáda stínů.

My si krademe budoucnost a nechceme si to připustit. Výrobci nám tvrdí, že jim jde o uspokojování našich potřeb, jenže my jich tolik nemáme. Jsme uprostřed stalingradského obklíčení a necháváme si po goebbelsovsku lhát, že nejsme obklíčeni, ale že „na nás nepřítel útočí ze všech stran“. Nechceme si přiznat, že žádné kejkle s DPH a rošády na ministerstvech (máme-li se zase vrátit domů) krizi nezaženou.

Musíme přestat žrát a dát si ne dietu, ale hladovění. Goebbels to v únoru 1943 vyřešil tím, že noviny nesměly v Německu vyjít s černými rámečky a vlajky nesměly viset na půl žerdi. Sice se psalo, že u Stalingradu zemřeli Němci proto, aby Německo mohlo žít, jen si nikdo neuvědomil, že už zbývají jen dva pouhé roky.

Měli bychom si řadu věcí přiznat, jenže goebbelsovská propaganda nepříjemnější.

Poučení z krizového vývoje: Quid Romae faciam? Mentiri nescio. (Co bych dělal v Římě: Lhát neumím.)